
Historie chovu koní Kinských
Jednotlivé
národy, kdekoliv na světě, mají své
národní poklady. Tyto poklady jsou dílem
oduševnělých, velkorysých nebo
ctižádostivých předků a povinností
následujících generací je tyto poklady
uchovávat pro budoucí pokolení. V České
republice patří k nejznámějším a
nejhodnotnějším památkám řada hradů a
zámků, obrazy a sochy v Národní galerii nebo
korunovační klenoty. Toto vše jsou předměty
vytvořené člověkem, s úžasnou vlastní historii a
„životem“, ale neživé. Jednou z mála
výjimek jsou koně Kinských (Equus Kinsky), kteří
představují živý poklad a kulturní hodnotu
českého státu.
Protože většina chovů koní sloužila zpravidla vladařským zájmům a pracovním nebo
sportovním potřebám člověka, výrazně se měnila popularita chovu jednotlivých
plemen. Řada původních plemen zanikla nebo byla zcela překřížena. Kinskému koni
se podařilo přežít. Přežít 170 let míru a válek, technického pokroku i
hospodářských a politických změn. Isabely a plaváci chlumeckého chovu se na Vás
budou dívat z hřebčinského chovu dnes stejně mile, zvědavě i vznešeně jako
určitě hleděli na hosty hřebčína jejich předchůdci v minulém století.
Koně Kinských patří mezi teplokrevníky.
Typické je pro ně zlaté zbarvení s bílou
hřívou (isabely, žluťáci) nebo s černou hřívou
(plaváci).
Název isabela byl dán koním údajně po španělské regentce Isabele Kastilské,
která nade vše milovala zlato a jeho barvu. Jistý šlechtic, který jí obdivoval,
se rozhodl, že po ní pojmenuje své žluté koně. Inu, bývala to galantní doba i
galantní muži. Nám z oněch časů zůstalo poetické označení „isabela“. Někdy se
také dočteme o výrazu palomino. Tento název je odvozen od jména mladého
španělského důstojníka Juana de Palomina, člena vojsk dobyvatele Mexika Cortéze.
De Palomino měl nezvladatelného žluťáka, kterého předal svému poddanému. Ten
vzpurného koně zkrotil a přijezdil, ale koni nadále zůstalo jméno původního
majitele „Palomino“ a to se časem vžilo pro žluťáky.
Naši „zlatí“ koně získali
přídomek „Kinských“ podle svých
chovatelů – rodiny Kinských, jejíž
příslušníci byli povýšeni do
hraběcí hodnosti v roce 1628. Na chlumeckém
panství žili odedávna. Odnikud nepřišli,
nepřiženili se, byli typicky českou šlechtou. První
zmínky o jejich rodu pocházejí ze 13.
století (tehdy jako o Vchynských z Tetova). Že šlo
o lidi vybrané a inteligentní, o tom svědčí
skutečnost jejich velice častého jmenování
diplomaty a členy poradních sborů.
Symbolem panství se stal zámek Karlova koruna,
postavený na přání Ferdinanda Kinského v
letech 1721-23. Už za jeho působení se na chlumeckém
panství chovali z královského pověření koně
(pro vojenské a hospodářské účely) jako
součást majorátu – a už tehdy zlatí!
Práv držitele panství se roku 1806 ujal
nejstarší ze šesti Ferdinandových synů
Leopold, který zejména za sedmileté války s
Pruskem chov rozšiřuje (na přání Marie Terezie)
tak, aby jezdeckými koňmi kryl poptávky
tehdejší armády. Leopoldovy dodávky
zpestřovaly černohnědé šiky kavalerie – hrabě
dál vycházel ze svého žlutého stáda
a účelově je rozmnožoval.
Mimořádnou pozornost si pak chlumečtí plaváci získali, když se s nimi Kristina
Kinská–Liechtensteinová objevila na oslavách pořádaných u příležitosti
Vídeňského kongresu po porážce Napoleona v r. 1815.
Za oněch časů však nebývalo zvykem psát rodokmeny koní či nějak zaznamenávat
jejich chov. To se změnilo v roce 1832. Vynikající chovatel a znalec koní té
doby hrabě Oktavián Kinsky (1813 -1896) nejenže nechal postavit hřebčín Ostrov
(dnes zvaný Hřebčín Equus Kinsky), ale protože byl pečlivý, rozhodl se také
písemně podchytit rodokmeny svých koní. Vznikla plemenná kniha koní Kinských. Od
těch dob je tedy slavná minulost koní Kinských doložena také písemně.

Oktavián Kinsky
byl klíčovou postavou pro rozvoj chovu koní a
dostihového sportu ve východních Čechách. V
roce 1836 uspořádal první parforsní hon v
Čechách v anglickém stylu. Byl
vášnivý lovec, k zábavě strhl i
ostatní aristokraty, kteří a na koních za smečkou
psů vyráželi za zvěří (zpočátku i čtyřikrát
týdně).
Mezitím v Kinského zámeckých
stájích přivedla vynikající isabela Themby
II.na svět potomka anglického plnokrevného hřebce Prince
Djahura, hřebečka Caesara, později skutečného zakladatele již
koncipovaného chovu chlumeckých žluťáků a
plaváků. V hřebčíně si vždy nesmírně cenili
významných rodin, a ctili klisny–matky. Proto
jména zdejších hříbat odnepaměti
začínají prvním písmenem jména
své matky a v posledním období je doplňuje
přídomek Kinský. A tak se nám až do
dnešních dnů dochovali potomci rodin se jménem
začínajícím písmeny N, H, J, M, Č, P, O.
Oktavián v roce 1843 nechal vybudovat na chlumeckých
lukách závodiště a o tři roky později se tu konaly
prvé dostihy v království Českém podle
anglických pravidel, včetně steeplechase. Kinský je
samozřejmě vyhrál - na hřebci Caesar. Přechodem od honů k
překážkovým dostihům se podílel i na vzniku
Velké pardubické. Společně s dvěma dalšími
šlechtici založil v roce 1874 dlouhou tradici Velké
pardubické. Oktavián zemřel v roce 1896 v 84 letech.
Své koně miloval natolik, že ty které měl nejraději, si
nechal přivést i ke smrtelnému loži… Z
chlumeckého panství udělal „perlu“ mezi
českými panstvími – čítalo 54 vesnic, 16
lesních revírů a 24 dvorů.
Dědicem majorátu se stal Oktaviánův synovec Zdenko, sám vynikající jezdec. Za
jeho éry chov koní a zejména dostihová stáj sklízely nemalé úspěchy.
Z chovu koní Kinských pochází řada
vítězů Velké pardubické (Magyarád 1897,
1900, Sláva 1899, Pohanka 1931, Norma 1937, Nestor 1966) a mnoho
umístěných (Čigýr, Neklan, Nevěsta, Něva, Norbert,
…). Zvláště klisna Norma získala velkou
proslulost, když v předválečném roce 1937 v jejím
sedle dokázala zvítězit ve Velké pardubické
Lata Brandýsová jako první a zatím
poslední žena, a to o rovných sedm délek. V
dostihu startovala řada zahraničních koní,
převážně německých. Národ oslavoval
vítězství česká jezdkyně, na českém
koní a startující za českou stáj.
Panství Kinských zabírají v roce 1948
komunisté, do cíle Velké pardubické
ještě v roce 1966 vítězně dobíhá potomek
někdejšího slavného chovu Nestor…
Po roce 1948 nastává smutné období i pro
koně Kinských – nejprve se mění správa
hřebčína, koně se stěhují, prodávají nebo
bezúčelně kříží s teplokrevníky.
Konsolidace nastává až koncem 60. let díky
tehdejšímu vedení Státního statku
Chlumce nad Cidlinou.
Koně Kinských se úspěšně prezentují nejen
na závodech v České republice, ale i na
významných světových výstavách.
Hřebčín Equus Kinsky se zúčastnil výstavy
Hipologica v Berlíně, Hansa Pferd v Hamburku a několikrát
největší světové výstavy koní na
světě Equitany v Essenu.
O koních Kinských vychází celá řada
článků v odborných časopisech v České republice,
ale ještě více v zahraničí, neboť
chovatelé, novináři i fotografové jsou
nadšeni koňmi, hřebčínem, krajinou v povodí
Cidliny, ale i historií chovu a rodiny Kinských. Koně
samotní si svým charakterem, snadnou jezditelností
i zbarvením dělají natolik velkou reklamu, že se do
hřebčína sjíždějí chovatelé a kupci z
celého světa.
Řada koní byla prodána do Rakouska, Švýcarska, Holandska, Belgie i Anglie.
Nejvíce koní překročilo hranice Spolkové republiky Německo. Němečtí majitelé se
dokonce sdružili v německém Klubu koní Kinských, pravidelně se scházejí a do
hřebčína zasílají zprávy o sportovní kariéře svých koní, neboť ti jsou
všestranně použitelní od klasické drezúry přes skokové soutěže po zápřeže a
honební ježdění. Pro svou snadnou jezditelnost a dobrý charakter jsou často
používáni jako sportovní koně pro děti.
Do České republiky je v současné době většina
plemenných hřebců dovážena, a tak je světlou
výjimkou vývoz českého plemeníka.
Hřebčín Equus Kinsky prodal do Německa hřebce Homéra (333
Almhirt týnský – Červánek, VČ 88 Halma SPK),
který tam byl v roce 1991 licencován. Velkým
úspěchem byl rovněž prodej pětiletého Ornáta (250
Burbon, VČ 309 Odra SPK) do USA. Ornát, polobratr
plemenného hřebce Ondráše, byl vybrán z
mnoha nabízených koní z České republiky a
putoval do země proslavené vynikajícím chovem
koní – do Kentucky.
Zástupce proslulého hřebčína mají i v
Anglii – „zlatý šperk“, klisnu Johanku
Kinskou, dostala ke svým 100. narozeninám královna
matka.
Hřebčín Equus Kinsky byl nejen chovatelským centrem, ale
i místem organizace sportovních a společenských
akcí. Když byli zrušeny slavné jezdecké dny
v Národním hřebčíně Kladruby, převzal tuto
štafetu Hřebčín Equus Kinsky. Jedenkrát za dva
roky se zde konaly Slavnosti koní Kinských, na
kterých více než dva tisíce diváků mohlo
obdivovat koně v pestrých ukázkách. Slavnosti roku
1996 se konaly ve znamení 150. výročí první
steeplechase v Čechách. Jejich vrcholem byl
pořádáný symbolický dostih vítězů
Velké pardubické. Hvězdné obsazení dostihu
– Ing. V. Chaloupka, P. Liebich, Fr. Vítek, K.
Benš, L. Štencl, P. Vozáb, Fr. Zobal –
nadchlo diváky. Největší radost však jistě
měl dlouholetý zaměstnanec hřebčína a
trojnásobný vítěz Velké pardubické
se Sagarem (1981, 1982, 1983) Pavel Liebich. V roce 2004 se role
obrátily a kinští koně byli hosty na
obnovených dnech v Kladrubech.
Česká parforsní společnost obnovila v hřebčíně
parforsní hony. Lov zvěře původně patříval k
běžným a nezbytným aktivitám člověka.
Parforsní hony ho však změnily ve společenskou
záležitost a jezdeckou slavnost. Vlastní vysoké
jezdecké umění, vynikající honební
kůň a smečka vycvičených loveckých psů bývaly
chloubou a prestiží každého šlechtice.
Ceremoniál honu vždy provázely fanfáry a znělky
oznamující příjezd a vítání
hostů, slavnostní mši, zahájení lovu,
objevení a druh zvěře a ukončení honu. Cílem honu
přestalo být ulovení štvané zvěře. Jelen po
zastavení psí smečkou nebyl usmrcen, ale vrácen do
obory.
Po první světové válce byly hony pořádány tak, že smečka psů, navedená na
pachovou stopu zvěře, nejčastěji lišky nebo jelena, pronásledovala jezdce
představujícího tuto kořist. Slavná éra parforsních honů v České republice
zanikla s počátkem druhé světové války.
V roce 1995 byla založena Česká parforsní společnost,
která v témže roce uspořádala v Chlumci nad
Cidlinou první poválečný parforsní hon v
Čechách. Další ročníky jsou
pořádány v Chlumci nad Cidlinou a na
dalších zajímavých místech v ČR.
Novodobé pojetí českého parforsního honu
vědomě čerpá jak z typu francouzského,
orientovaného na společenskou stránku honu, tak typu
anglického, který zdůrazňuje sportovní
vyžití účastníků. Zachován
zůstává tradiční ceremoniál, stejně jako
pořádání honu v přírodě s doprovodem
diváků v historických kočárech.
Kinští koně neměli vždy na růžích ustláno.
Mají za sebou hrdou, ale leckdy i pohnutou minulost. Hrozil jim
dokonce zánik, po roce 1953 byl jejich chov rozdroben do
několika státních statků. Jen diky řadě obětavých
lidí se podařilo chov udržet a v plné síle
obnovit. Posledními z těchto nadšenců jsou Petr a
Libuše Půlpánovi. Při rušení
státního statku v roce 1991 skoupili od restituentů koně
nebo jejich restituční nároky a stali se majiteli
chovného stáda koní Kinských. Hledali pro
ně uplatnění nejen na poli chovatelském, ale i
sportovním. Plavý valach Grand Kinský se svou
jezdkyní Libuší Půlpánovou byl
několikanásobným šampiónem a mistrem
České republiky ve westernové drezuře. Plemenný
hřebec Polemik (784 Almhirt Kinský) zase s Petrem
Půlpánem úspěšně reprezentují plemeno ve
skokových soutěžích. Dalšího
plemenného, charakterního hřebce s
vynikající mechanikou pohybu 556 DAF
Ondráše po úspěšné sportovní
testaci, výkonnost při skákání
„ST“, převzala dcera Libuše Půlpánová
ml. a získala s ním šest mistrovských
titulů ČR v dětských a juniorských kategoriích,
převážně v drezuře. Dosáhla s ním pod
vedením trenéra Zdeňka Beneše výkonnosti
„T“ v drezuře, čtyř startů na mistrovství Evropy
juniorů a mladých jezdců, několika mezinárodních
umístění – 1. místo na otevřeném
juniorském mistrovství Polska 2004 a Saska 2003, 1.
místo na CDIO Poznaň 2003 v kategorii juniorů. V roce 2006 byla
Libuše s Ondrášem nominována na
finále světového poháru mladých jezdců v
drezůře, kde obsadili desáté místo.
Svaz chovatelů koní Kinských (SCHKK) má v plemenné knize
zapsáno přibližné 110 chovných klisen a 10 plemenných hřebců, k tomu dorost a
koně ve výcviku. Sídlem SCHKK je nově vybudované středisko v Hradišťku u Sadské.
|