Historie chovu koní Kinských

Jednotlivé národy, kdekoliv na světě, mají své národní poklady. Tyto poklady jsou dílem oduševnělých, velkorysých nebo ctižádostivých předků a povinností následujících generací je tyto poklady uchovávat pro budoucí pokolení. V České republice patří k nejznámějším a nejhodnotnějším památkám řada hradů a zámků, obrazy a sochy v Národní galerii nebo korunovační klenoty. Toto vše jsou předměty vytvořené člověkem, s úžasnou vlastní historii a „životem“, ale neživé. Jednou z mála výjimek jsou koně Kinských (Equus Kinsky), kteří představují živý poklad a kulturní hodnotu českého státu.

    Protože většina chovů koní sloužila zpravidla vladařským zájmům a pracovním nebo sportovním potřebám člověka, výrazně se měnila popularita chovu jednotlivých plemen. Řada původních plemen zanikla nebo byla zcela překřížena. Kinskému koni se podařilo přežít. Přežít 170 let míru a válek, technického pokroku i hospodářských a politických změn. Isabely a plaváci chlumeckého chovu se na Vás budou dívat z hřebčinského chovu dnes stejně mile, zvědavě i vznešeně jako určitě hleděli na hosty hřebčína jejich předchůdci v minulém století.

     Koně Kinských patří mezi teplokrevníky. Typické je pro ně zlaté zbarvení s bílou hřívou (isabely, žluťáci) nebo s černou hřívou (plaváci).

    Název isabela byl dán koním údajně po španělské regentce Isabele Kastilské, která nade vše milovala zlato a jeho barvu. Jistý šlechtic, který jí obdivoval, se rozhodl, že po ní pojmenuje své žluté koně. Inu, bývala to galantní doba i galantní muži. Nám z oněch časů zůstalo poetické označení „isabela“. Někdy se také dočteme o výrazu palomino. Tento název je odvozen od jména mladého španělského důstojníka Juana de Palomina, člena vojsk dobyvatele Mexika Cortéze. De Palomino měl nezvladatelného žluťáka, kterého předal svému poddanému. Ten vzpurného koně zkrotil a přijezdil, ale koni nadále zůstalo jméno původního majitele „Palomino“ a to se časem vžilo pro žluťáky.

    Naši „zlatí“ koně získali přídomek „Kinských“ podle svých chovatelů – rodiny Kinských, jejíž příslušníci byli povýšeni do hraběcí hodnosti v roce 1628. Na chlumeckém panství žili odedávna. Odnikud nepřišli, nepřiženili se, byli typicky českou šlechtou. První zmínky o jejich rodu pocházejí ze 13. století (tehdy jako o Vchynských z Tetova). Že šlo o lidi vybrané a inteligentní, o tom svědčí skutečnost jejich velice častého jmenování diplomaty a členy poradních sborů.

    Symbolem panství se stal zámek Karlova koruna, postavený na přání Ferdinanda Kinského v letech 1721-23. Už za jeho působení se na chlumeckém panství chovali z královského pověření koně (pro vojenské a hospodářské účely) jako součást majorátu – a už tehdy zlatí! Práv držitele panství se roku 1806 ujal nejstarší ze šesti Ferdinandových synů Leopold, který zejména za sedmileté války s Pruskem chov rozšiřuje (na přání Marie Terezie) tak, aby jezdeckými koňmi kryl poptávky tehdejší armády. Leopoldovy dodávky zpestřovaly černohnědé šiky kavalerie – hrabě dál vycházel ze svého žlutého stáda a účelově je rozmnožoval.

    Mimořádnou pozornost si pak chlumečtí plaváci získali, když se s nimi Kristina Kinská–Liechtensteinová objevila na oslavách pořádaných u příležitosti Vídeňského kongresu po porážce Napoleona v r. 1815.

    Za oněch časů však nebývalo zvykem psát rodokmeny koní či nějak zaznamenávat jejich chov. To se změnilo v roce 1832. Vynikající chovatel a znalec koní té doby hrabě Oktavián Kinsky (1813 -1896) nejenže nechal postavit hřebčín Ostrov (dnes zvaný Hřebčín Equus Kinsky), ale protože byl pečlivý, rozhodl se také písemně podchytit rodokmeny svých koní. Vznikla plemenná kniha koní Kinských. Od těch dob je tedy slavná minulost koní Kinských doložena také písemně.

Oktavián Kinsky byl klíčovou postavou pro rozvoj chovu koní a dostihového sportu ve východních Čechách. V roce 1836 uspořádal první parforsní hon v Čechách v anglickém stylu. Byl vášnivý lovec, k zábavě strhl i ostatní aristokraty, kteří a na koních za smečkou psů vyráželi za zvěří (zpočátku i čtyřikrát týdně).

    Mezitím v Kinského zámeckých stájích přivedla vynikající isabela Themby II.na svět potomka anglického plnokrevného hřebce Prince Djahura, hřebečka Caesara, později skutečného zakladatele již koncipovaného chovu chlumeckých žluťáků a plaváků. V hřebčíně si vždy nesmírně cenili významných rodin, a ctili klisny–matky. Proto jména zdejších hříbat odnepaměti začínají prvním písmenem jména své matky a v posledním období je doplňuje přídomek Kinský. A tak se nám až do dnešních dnů dochovali potomci rodin se jménem začínajícím písmeny N, H, J, M, Č, P, O.

     Oktavián v roce 1843 nechal vybudovat na chlumeckých lukách závodiště a o tři roky později se tu konaly prvé dostihy v království Českém podle anglických pravidel, včetně steeplechase. Kinský je samozřejmě vyhrál - na hřebci Caesar. Přechodem od honů k překážkovým dostihům se podílel i na vzniku Velké pardubické. Společně s dvěma dalšími šlechtici založil v roce 1874 dlouhou tradici Velké pardubické. Oktavián zemřel v roce 1896 v 84 letech. Své koně miloval natolik, že ty které měl nejraději, si nechal přivést i ke smrtelnému loži… Z chlumeckého panství udělal „perlu“ mezi českými panstvími – čítalo 54 vesnic, 16 lesních revírů a 24 dvorů.

    Dědicem majorátu se stal Oktaviánův synovec Zdenko, sám vynikající jezdec. Za jeho éry chov koní a zejména dostihová stáj sklízely nemalé úspěchy.

    Z chovu koní Kinských pochází řada vítězů Velké pardubické (Magyarád 1897, 1900, Sláva 1899, Pohanka 1931, Norma 1937, Nestor 1966) a mnoho umístěných (Čigýr, Neklan, Nevěsta, Něva, Norbert, …). Zvláště klisna Norma získala velkou proslulost, když v předválečném roce 1937 v jejím sedle dokázala zvítězit ve Velké pardubické Lata Brandýsová jako první a zatím poslední žena, a to o rovných sedm délek. V dostihu startovala řada zahraničních koní, převážně německých. Národ oslavoval vítězství česká jezdkyně, na českém koní a startující za českou stáj. Panství Kinských zabírají v roce 1948 komunisté, do cíle Velké pardubické ještě v roce 1966 vítězně dobíhá potomek někdejšího slavného chovu Nestor…


    Po roce 1948 nastává smutné období i pro koně Kinských – nejprve se mění správa hřebčína, koně se stěhují, prodávají nebo bezúčelně kříží s teplokrevníky. Konsolidace nastává až koncem 60. let díky tehdejšímu vedení Státního statku Chlumce nad Cidlinou.

    Koně Kinských se úspěšně prezentují nejen na závodech v České republice, ale i na významných světových výstavách. Hřebčín Equus Kinsky se zúčastnil výstavy Hipologica v Berlíně, Hansa Pferd v Hamburku a několikrát největší světové výstavy koní na světě Equitany v Essenu.

    O koních Kinských vychází celá řada článků v odborných časopisech v České republice, ale ještě více v zahraničí, neboť chovatelé, novináři i fotografové jsou nadšeni koňmi, hřebčínem, krajinou v povodí Cidliny, ale i historií chovu a rodiny Kinských. Koně samotní si svým charakterem, snadnou jezditelností i zbarvením dělají natolik velkou reklamu, že se do hřebčína sjíždějí chovatelé a kupci z celého světa.

    Řada koní byla prodána do Rakouska, Švýcarska, Holandska, Belgie i Anglie. Nejvíce koní překročilo hranice Spolkové republiky Německo. Němečtí majitelé se dokonce sdružili v německém Klubu koní Kinských, pravidelně se scházejí a do hřebčína zasílají zprávy o sportovní kariéře svých koní, neboť ti jsou všestranně použitelní od klasické drezúry přes skokové soutěže po zápřeže a honební ježdění. Pro svou snadnou jezditelnost a dobrý charakter jsou často používáni jako sportovní koně pro děti.

    Do České republiky je v současné době většina plemenných hřebců dovážena, a tak je světlou výjimkou vývoz českého plemeníka. Hřebčín Equus Kinsky prodal do Německa hřebce Homéra (333 Almhirt týnský – Červánek, VČ 88 Halma SPK), který tam byl v roce 1991 licencován. Velkým úspěchem byl rovněž prodej pětiletého Ornáta (250 Burbon, VČ 309 Odra SPK) do USA. Ornát, polobratr plemenného hřebce Ondráše, byl vybrán z mnoha nabízených koní z České republiky a putoval do země proslavené vynikajícím chovem koní – do Kentucky.

    Zástupce proslulého hřebčína mají i v Anglii – „zlatý šperk“, klisnu Johanku Kinskou, dostala ke svým 100. narozeninám královna matka.

    Hřebčín Equus Kinsky byl nejen chovatelským centrem, ale i místem organizace sportovních a společenských akcí. Když byli zrušeny slavné jezdecké dny v Národním hřebčíně Kladruby, převzal tuto štafetu Hřebčín Equus Kinsky. Jedenkrát za dva roky se zde konaly Slavnosti koní Kinských, na kterých více než dva tisíce diváků mohlo obdivovat koně v pestrých ukázkách. Slavnosti roku 1996 se konaly ve znamení 150. výročí první steeplechase v Čechách. Jejich vrcholem byl pořádáný symbolický dostih vítězů Velké pardubické. Hvězdné obsazení dostihu – Ing. V. Chaloupka, P. Liebich, Fr. Vítek, K. Benš, L. Štencl, P. Vozáb, Fr. Zobal – nadchlo diváky. Největší radost však jistě měl dlouholetý zaměstnanec hřebčína a trojnásobný vítěz Velké pardubické se Sagarem (1981, 1982, 1983) Pavel Liebich. V roce 2004 se role obrátily a kinští koně byli hosty na obnovených dnech v Kladrubech.

    Česká parforsní společnost obnovila v hřebčíně parforsní hony. Lov zvěře původně patříval k běžným a nezbytným aktivitám člověka. Parforsní hony ho však změnily ve společenskou záležitost a jezdeckou slavnost. Vlastní vysoké jezdecké umění, vynikající honební kůň a smečka vycvičených loveckých psů bývaly chloubou a prestiží každého šlechtice. Ceremoniál honu vždy provázely fanfáry a znělky oznamující příjezd a vítání hostů, slavnostní mši, zahájení lovu, objevení a druh zvěře a ukončení honu. Cílem honu přestalo být ulovení štvané zvěře. Jelen po zastavení psí smečkou nebyl usmrcen, ale vrácen do obory.

    Po první světové válce byly hony pořádány tak, že smečka psů, navedená na pachovou stopu zvěře, nejčastěji lišky nebo jelena, pronásledovala jezdce představujícího tuto kořist. Slavná éra parforsních honů v České republice zanikla s počátkem druhé světové války.

    V roce 1995 byla založena Česká parforsní společnost, která v témže roce uspořádala v Chlumci nad Cidlinou první poválečný parforsní hon v Čechách. Další ročníky jsou pořádány v Chlumci nad Cidlinou a na dalších zajímavých místech v ČR. Novodobé pojetí českého parforsního honu vědomě čerpá jak z typu francouzského, orientovaného na společenskou stránku honu, tak typu anglického, který zdůrazňuje sportovní vyžití účastníků. Zachován zůstává tradiční ceremoniál, stejně jako pořádání honu v přírodě s doprovodem diváků v historických kočárech.

    Kinští koně neměli vždy na růžích ustláno. Mají za sebou hrdou, ale leckdy i pohnutou minulost. Hrozil jim dokonce zánik, po roce 1953 byl jejich chov rozdroben do několika státních statků. Jen diky řadě obětavých lidí se podařilo chov udržet a v plné síle obnovit. Posledními z těchto nadšenců jsou Petr a Libuše Půlpánovi. Při rušení státního statku v roce 1991 skoupili od restituentů koně nebo jejich restituční nároky a stali se majiteli chovného stáda koní Kinských. Hledali pro ně uplatnění nejen na poli chovatelském, ale i sportovním. Plavý valach Grand Kinský se svou jezdkyní Libuší Půlpánovou byl několikanásobným šampiónem a mistrem České republiky ve westernové drezuře. Plemenný hřebec Polemik (784 Almhirt Kinský) zase s Petrem Půlpánem úspěšně reprezentují plemeno ve skokových soutěžích. Dalšího plemenného, charakterního hřebce s vynikající mechanikou pohybu 556 DAF Ondráše po úspěšné sportovní testaci, výkonnost při skákání „ST“, převzala dcera Libuše Půlpánová ml. a získala s ním šest mistrovských titulů ČR v dětských a juniorských kategoriích, převážně v drezuře. Dosáhla s ním pod vedením trenéra Zdeňka Beneše výkonnosti „T“ v drezuře, čtyř startů na mistrovství Evropy juniorů a mladých jezdců, několika mezinárodních umístění – 1. místo na otevřeném juniorském mistrovství Polska 2004 a Saska 2003, 1. místo na CDIO Poznaň 2003 v kategorii juniorů. V roce 2006 byla Libuše s Ondrášem nominována na finále světového poháru mladých jezdců v drezůře, kde obsadili desáté místo.


    Svaz chovatelů koní Kinských (SCHKK) má v plemenné knize zapsáno přibližné 110 chovných klisen a 10 plemenných hřebců, k tomu dorost a koně ve výcviku. Sídlem SCHKK je nově vybudované středisko v Hradišťku u Sadské.