Bůh, čest, vlast a koně
V evropském a současně světovém měřítku není
mnoho rodů, jejichž historie by překračovala hranici 700 let trvání a zároveň
byla tak pevně spjata s chovem koní. Třebaže byl chov koní pro šlechtický stav
povinností i zálibou, málokterému rodu se podařilo zapsat do hipologické
historie tak významně jako rodině Kinských. Dne 14. 6. 1998 oslavil sedmdesáté
narozeniny president Klubu Equus Kinsky MVDr. RNDr. Radslav Kinský.
Abychom mohli
lépe sledovat souvislosti rodiny Kinských a koní,
podíváme se krátce do historie. Jestliže
pohlédnete na erb rodu Kinských zjistíte, že je
jednoduchý v neděleném poli, což je typickým
znakem velmi starého šlechtického rodu (ve znaku
jsou tři stříbrné vlčí zuby v červeném
poli). Tento znak objevíte i na Pražském hradě v
nejstarších místnostech Zemských desek.
Součástí erbu je ušlechtilé heslo: Bůh,
čest, vlast. První písemně doložené zmínky
o rodu, tehdy Wchynských, pocházejí z roku 1273.
Hraběcí hodnost získal rod v roce 1628.
Představitelé rodu Kinských zaujímali
přední místa ve státnických službách
- funkce nejvyššího kancléře,
purkrabí karlštejnského,
nevyššího lovčí a osm členů rodu bylo
nositeli nejprestižnějšího řádu rytířů
Zlatého rouna.
Dr. Radslav Kinský je synem Eleonory Clam-Gallasové
a Zdenka Radslava Kinského (mladší syn Zdenka Kinského, který v roce 1902 ve
věku 57 let získal 4. místo ve VP). Jeho staršími sourozenci jsou Norbert a
Génilda. V současné době žije Dr. R. Kinský se svojí manželkou ve Žďáru nad
Sázavou.
Kdy začal Dr. R. Kinský jezdit na koni se nedá
přesně určit, ale každopádně to bylo ve velmi raném dětství, neboť sotva děti
absolvovaly první krůčky, byly zároveň hned posazovány na koně. Tak jako dnes
kluci jezdí na kole, na skateboardu nebo kolečkových bruslích, tak bylo dříve
běžné jezdit na koni. Na koni se denně trávilo několik hodin a ježdění bylo
často spojeno s povinnostmi kontroly polností a revírů, takže děti doprovázely
otce a jeho společnost při objížďce hospodářství. Děti měly k dispozici menší
koně - poníky nebo huculy. Huculové sloužili i k potažním pracím na dvorech nebo
v lesích. Pokud bylo potřeba přesunout koně z hospodářství z Chlumce nad
Cidlinou do Žďáru nad Sázavou, jednalo se o dvoudenní výlet s přestávkou ve
Slatiňanech. Bylo naprostou samozřejmostí, že se cestou překonávaly všechny
překážky a tak byla zároveň prověřována kondiční i skoková příprava koní.
V Chlumci nad Cidlinou
a okolí měli Kinští několik míst
významně spojených s koňmi. Na Ostrově u Chlumce n. C.
byly ustájeny chovné klisny s hříbaty a
plemenní hřebci. V oboře Kněžičky nedaleko Městce
Králové byl soustředěn odchov, v Chlumci samotném
na zámku stávávali jezdečtí a
kočároví koně v počtu šestnácti až dvaceti
(polovina koní stála v boxech ostatní na
stáních). Trénovat se jezdívalo do Koles,
kde byly výborné terénní podmínky -
písek a tráva a kde měli Kinští postaveny
tréninkové překážky, které
odpovídaly skokům na dráze v Pardubicích.
Tréninková dráha v Kolesách byla pravidelně
vláčena a upravována. Dr. Kinský
říká: "Překážky v Kolesách jsme
všichni běžně skákali včetně mojí sestry. Když
bylo Génildě dvanáct let přeskákala všechny
překážky - v dámském sedle." Dnes se
nabízí polemická otázka, zda
současní jezdci a koně VP dostatečně trénují a
zda-li celkově lidstvo nepolevilo ve své tělesné a
sportovní zdatnosti.
Dr. R. Kinský byl a je všestranným jezdcem -
jezdil dostihy, parkury, ovládal spřežení. Dodnes je aktivním jezdcem. Několik
dostihů vyhrál na Čingischánovi, startoval také ve Velké Chuchli, kde vyhrál
steeplechase. I při své značné velikosti si díky správné životosprávě udržoval
váhu kolem 63 kg. V Chuchli zažil i velmi závažný pád s vyraženými zuby a
otřesem mozku, takže musel pobýt týden v nemocnici. Rychle se však uzdravil a po
třech měsících už opět startoval. Jezdil také s Evou Palyzovou.
K jeho velkému
vzoru patřila otcova sestřenice Lata Brandisová, která s
isabelou Normou zvítězila v roce 1937 ve VP. Do
dnešní doby uchovává Dr. R. Kinský z
piety, obdivu a vděčnosti ke své tetě obálku a
účet L. Brandisové za kování koní.
Tento účet je datován 1. 8. 1939, je zasklen v
rámečku a pověšen na chodbě v bytě Dr. Kinského
tak, aby se na něho mohl on i jeho návštěvy vždy dobře
podívat. A tak je "naše slečna" stále mezi
námi.
S příchodem
války byla na Chlumec i Žďár uvalena německá
vnucená správa. S určitou dávkou diplomacie se
podařilo řadu koní v Chlumci a Oboře uchránit před
odvodem koní do německé armády. Bylo to
také díky soudržnosti zaměstnanců a obyvatel Chlumce a
díky různým "trikům". Dnes je těžké popsat
všechny zmatky, které se vnášely do
okupantských seznamů. Pohlaví koní se
substituovalo při odvodech a Dr. Kinský vzpomíná:
"Německý major Waldeck se při četbě slova pohlaví
díval hřebci Čibukovi na hlavu. Náš
stájmistr Josef Soukup ho však nechal při tom a v duchu
si říkal: ,Tam to, pane majore, nenajdete´ a díky
tomu byl hřebec zaevidován jako valach. Koně se převáděli
také v noci mezi Chlumcem a Oborou, která patřila pod
okres Poděbrady a tudíž spadala do jiných
odvodních povinností. Po osvobození v roce 1945
jsme začali opět připravovat koně na první
poválečné jezdecké události. Koně utrpěli
přítomností početných ruských vojsk v Oboře
a nákazou chorob zavlečených těmito vojsky do země. V
roce 1947 jsme se však dočkali radostného úspěchu
v letní steeplechase v Pardubicích, kdy tři
vítězní koně měli jezdce v červenobílém
dresu Kinských. První byla v cíli Lata
Brandisová na Noře (dcera Normy), druhý jsem byl
já na Nurmim (také syn Normy) a třetí byla Puszta
(dcera Padovy) s mojí sestrou Genildou Dobrženskou-Kinskou.
Výsledek s uspokojením komentoval i Jan Masaryk."
Pak však rychle
přišel rok 1948 a s ním i nesmyslná éra
scestného režimu. Dr. Kinský pokračuje ve
vyprávění: "V květnu roku čtyřicet osm jsem byl z
kádrových důvodů propuštěn z důstojnické
školy. Rodiče odjeli do Pisy na svatbu mého bratra
Norberta s Annou Marií dal Borgo-Netolickou. V Chlumci jsem
zůstal sám se svou setrou Genildou a jejími dvěma
malými syny. Sestra však byla podrobena
policejními nátlaku a vydírání a
proto jsem se postaral o její únik na Západ, kam
dobrodužně pěšky převedla i obě malé děti. V té
době jsem začal vyjednávat s Dr. Josefem Moudrým z
ministerstva zemědělství o převzetí koní
státem. Tušil jsem, že jakékoliv soukromé
podnikání bude ideologicky nežádoucí a
odsouzené k zániku. Na podzim bylo díky Dr.
Moudrému, nadšenému koňaři, možné
zahájit provoz pod hlavičkou Státního
pokusného hřebčína Slatiňany, který v té
době vedl Ing. Jan Hyhlík a MVDr. Lev Richter. V roce 1948 jsem
ještě založil s přítelem Janem Zimou jezdecký
odbor Sokola v Chlumci n. C. a věnoval jsem se pravidelnému
výcviku dorostenců v zámecké
jízdárně. Každoročně jsme pořádali dostihy na
lučických lukách.
V roce 1953 došlo k přeřazení chlumecké pobočky
Slatiňan pod správu hřebčína v Kladrubech n.L. Tehdejší ředitel Dr. Fr. Lerche
však neprojevoval o chlumecké koně velký zájem a přejmenoval je na tzv.
speciální stádo. Ještě pod touto změnou jsem startoval s Čingischánem ve velké
chlumecké steeplechase. Poté jsem však za daných podmínek nemohl již déle
působit u koní."
Dr. R. Kinský za velmi složitých podmínek doby
vystudoval veterinární medicínu a následně začal pracovat v Ústavu
experimentální biologie ČSAV po boku profesora Milana Haška, spoluzakladatele
světové imunologie a spoluobjevitele imunologické tolerance.
Po deseti letech marných pokusů získat souhlas k
návštěvě rodičů se mu v roce 1958 podařilo vycestovat do Francie, kde začal dále
studovat a na Sorboně získal doktorát přírodních věd. Pracoval v lékařském
výzkumu a většinou v nemocnici Saint Antonie v Paříži, kde se věnoval
transplantační imunologii. V emigraci se oženil s Tamarou, princeznou Amilakvari,
která pracovala ve službách francouzské mise u OSN ve Vídni. I přes dlouhá léta
odloučení od Čech zůstal Dr. R. Kinský věrný koním a občasné kontakty s
plukovníkem Josefem Klementem a jeho vzácnou chotí, s kamarádem z vojny
Přemyslem Neumannem a majorem Milošem Svobodou ho stále spojovaly s přáteli
koňaři ve staré vlasti.
Nyní žije Dr.
R. Kinský se svojí paní ve Žďáře n.S. a
snaží se poničené hospodářství a
zámek renovovat. Jeho synové Kosťa a Karel se rovněž
navrátili z Francie a žijí a pracují v
Čechách. Práce, která je na žďárském
hospodářství, je starostí pro několik
následujících generací. Dobrou
spoluprací se zaměstnanci, žďárskými občany i
návštěvníky se však budoucnost
hospodářství jeví optimisticky. Dr. Kinský
nechal i nadále přístupné
návštěvní prostory zámku, muzeum knihy,
kostel cisterciáckého kláštera,
školu pro děti i architektonický skvost Santiniho kapli
na Zelené hoře. Hospodářství Dr. Kinského
se nyní musí postarat o více než 5.000 ha lesů a
470 ha vodních ploch, (před dokončením jsou stáje
pro 12 koní). Při tom všem je kladen důraz na ochranu
přírody, údržbu, úpravu, estetiku a harmonii s
krajinou.
Zcela záměrně
jsem v předchozích řádcích neuváděla u Dr.
R. Kinského titul hrabě. On totiž tuto výsadu zděděnou po
předcích prozrazuje svou prací, vzděláním,
prozíravostí, velkorysostí, skutky a charismem
osobnosti. Kéž by takovýchto učebnicových
příkladů lidského poslání a
konání bylo co nejvíce. A kéž by tito
lidé měli rádi koně a rozuměli jim tolik jako Radslav
hrabě Kinský.
Lenka Gotthardová
|