|
Bůh, čest, vlast a koně
V evropském a současně světovém měřítku není
mnoho rodů, jejichž historie by překračovala hranici 700 let trvání a zároveň
byla tak pevně spjata s chovem koní. Třebaže byl chov koní pro šlechtický stav
povinností i zálibou, málokterému rodu se podařilo zapsat do hipologické
historie tak významně jako rodině Kinských. Dne 14. 6. 1998 oslavil sedmdesáté
narozeniny president Klubu Equus Kinsky MVDr. RNDr. Radslav Kinský.
Abychom mohli lépe sledovat souvislosti rodiny
Kinských a koní, podíváme se krátce do historie. Jestliže pohlédnete na erb rodu
Kinských zjistíte, že je jednoduchý v neděleném poli, což je typickým znakem
velmi starého šlechtického rodu (ve znaku jsou tři stříbrné vlčí zuby v červeném
poli). Tento znak objevíte i na Pražském hradě v nejstarších místnostech
Zemských desek. Součástí erbu je ušlechtilé heslo: Bůh, čest, vlast. První
písemně doložené zmínky o rodu, tehdy Wchynských, pocházejí z roku 1273. Hraběcí
hodnost získal rod v roce 1628. Představitelé rodu Kinských zaujímali přední
místa ve státnických službách - funkce nejvyššího kancléře, purkrabí
karlštejnského, nevyššího lovčí a osm členů rodu bylo nositeli nejprestižnějšího
řádu rytířů Zlatého rouna.
Dr. Radslav Kinský je synem Eleonory Clam-Gallasové
a Zdenka Radslava Kinského (mladší syn Zdenka Kinského, který v roce 1902 ve
věku 57 let získal 4. místo ve VP). Jeho staršími sourozenci jsou Norbert a
Génilda. V současné době žije Dr. R. Kinský se svojí manželkou ve Žďáru nad
Sázavou.
Kdy začal Dr. R. Kinský jezdit na koni se nedá
přesně určit, ale každopádně to bylo ve velmi raném dětství, neboť sotva děti
absolvovaly první krůčky, byly zároveň hned posazovány na koně. Tak jako dnes
kluci jezdí na kole, na skateboardu nebo kolečkových bruslích, tak bylo dříve
běžné jezdit na koni. Na koni se denně trávilo několik hodin a ježdění bylo
často spojeno s povinnostmi kontroly polností a revírů, takže děti doprovázely
otce a jeho společnost při objížďce hospodářství. Děti měly k dispozici menší
koně - poníky nebo huculy. Huculové sloužili i k potažním pracím na dvorech nebo
v lesích. Pokud bylo potřeba přesunout koně z hospodářství z Chlumce nad
Cidlinou do Žďáru nad Sázavou, jednalo se o dvoudenní výlet s přestávkou ve
Slatiňanech. Bylo naprostou samozřejmostí, že se cestou překonávaly všechny
překážky a tak byla zároveň prověřována kondiční i skoková příprava koní.
V Chlumci nad Cidlinou a okolí měli Kinští
několik míst významně spojených s koňmi. Na Ostrově u Chlumce n. C. byly
ustájeny chovné klisny s hříbaty a plemenní hřebci. V oboře Kněžičky nedaleko
Městce Králové byl soustředěn odchov, v Chlumci samotném na zámku stávávali
jezdečtí a kočároví koně v počtu šestnácti až dvaceti (polovina koní stála v
boxech ostatní na stáních). Trénovat se jezdívalo do Koles, kde byly výborné
terénní podmínky - písek a tráva a kde měli Kinští postaveny tréninkové
překážky, které odpovídaly skokům na dráze v Pardubicích. Tréninková dráha v
Kolesách byla pravidelně vláčena a upravována. Dr. Kinský říká: "Překážky v
Kolesách jsme všichni běžně skákali včetně mojí sestry. Když bylo Génildě
dvanáct let přeskákala všechny překážky - v dámském sedle." Dnes se nabízí
polemická otázka, zda současní jezdci a koně VP dostatečně trénují a zda-li
celkově lidstvo nepolevilo ve své tělesné a sportovní zdatnosti.
Dr. R. Kinský byl a je všestranným jezdcem -
jezdil dostihy, parkury, ovládal spřežení. Dodnes je aktivním jezdcem. Několik
dostihů vyhrál na Čingischánovi, startoval také ve Velké Chuchli, kde vyhrál
steeplechase. I při své značné velikosti si díky správné životosprávě udržoval
váhu kolem 63 kg. V Chuchli zažil i velmi závažný pád s vyraženými zuby a
otřesem mozku, takže musel pobýt týden v nemocnici. Rychle se však uzdravil a po
třech měsících už opět startoval. Jezdil také s Evou Palyzovou.
K jeho velkému vzoru patřila otcova sestřenice
Lata Brandisová, která s isabelou Normou zvítězila v roce 1937 ve VP. Do dnešní
doby uchovává Dr. R. Kinský z piety, obdivu a vděčnosti ke své tetě obálku a
účet L. Brandisové za kování koní. Tento účet je datován 1. 8. 1939, je zasklen
v rámečku a pověšen na chodbě v bytě Dr. Kinského tak, aby se na něho mohl on i
jeho návštěvy vždy dobře podívat. A tak je "naše slečna" stále mezi námi.
S příchodem války byla na Chlumec i Žďár uvalena
německá vnucená správa. S určitou dávkou diplomacie se podařilo řadu koní v
Chlumci a Oboře uchránit před odvodem koní do německé armády. Bylo to také díky
soudržnosti zaměstnanců a obyvatel Chlumce a díky různým "trikům". Dnes je těžké
popsat všechny zmatky, které se vnášely do okupantských seznamů. Pohlaví koní se
substituovalo při odvodech a Dr. Kinský vzpomíná: "Německý major Waldeck se při
četbě slova pohlaví díval hřebci Čibukovi na hlavu. Náš stájmistr Josef Soukup
ho však nechal při tom a v duchu si říkal: ,Tam to, pane majore, nenajdete´ a
díky tomu byl hřebec zaevidován jako valach. Koně se převáděli také v noci mezi
Chlumcem a Oborou, která patřila pod okres Poděbrady a tudíž spadala do jiných
odvodních povinností. Po osvobození v roce 1945 jsme začali opět připravovat
koně na první poválečné jezdecké události. Koně utrpěli přítomností početných
ruských vojsk v Oboře a nákazou chorob zavlečených těmito vojsky do země. V roce
1947 jsme se však dočkali radostného úspěchu v letní steeplechase v Pardubicích,
kdy tři vítězní koně měli jezdce v červenobílém dresu Kinských. První byla v
cíli Lata Brandisová na Noře (dcera Normy), druhý jsem byl já na Nurmim (také
syn Normy) a třetí byla Puszta (dcera Padovy) s mojí sestrou Genildou
Dobrženskou-Kinskou. Výsledek s uspokojením komentoval i Jan Masaryk."
Pak však rychle přišel rok 1948 a s ním i
nesmyslná éra scestného režimu. Dr. Kinský pokračuje ve vyprávění: "V květnu
roku čtyřicet osm jsem byl z kádrových důvodů propuštěn z důstojnické školy.
Rodiče odjeli do Pisy na svatbu mého bratra Norberta s Annou Marií dal Borgo-Netolickou.
V Chlumci jsem zůstal sám se svou setrou Genildou a jejími dvěma malými syny.
Sestra však byla podrobena policejními nátlaku a vydírání a proto jsem se
postaral o její únik na Západ, kam dobrodužně pěšky převedla i obě malé děti. V
té době jsem začal vyjednávat s Dr. Josefem Moudrým z ministerstva zemědělství o
převzetí koní státem. Tušil jsem, že jakékoliv soukromé podnikání bude
ideologicky nežádoucí a odsouzené k zániku. Na podzim bylo díky Dr. Moudrému,
nadšenému koňaři, možné zahájit provoz pod hlavičkou Státního pokusného hřebčína
Slatiňany, který v té době vedl Ing. Jan Hyhlík a MVDr. Lev Richter. V roce 1948
jsem ještě založil s přítelem Janem Zimou jezdecký odbor Sokola v Chlumci n. C.
a věnoval jsem se pravidelnému výcviku dorostenců v zámecké jízdárně. Každoročně
jsme pořádali dostihy na lučických lukách.
V roce 1953 došlo k přeřazení chlumecké pobočky
Slatiňan pod správu hřebčína v Kladrubech n.L. Tehdejší ředitel Dr. Fr. Lerche
však neprojevoval o chlumecké koně velký zájem a přejmenoval je na tzv.
speciální stádo. Ještě pod touto změnou jsem startoval s Čingischánem ve velké
chlumecké steeplechase. Poté jsem však za daných podmínek nemohl již déle
působit u koní."
Dr. R. Kinský za velmi složitých podmínek doby
vystudoval veterinární medicínu a následně začal pracovat v Ústavu
experimentální biologie ČSAV po boku profesora Milana Haška, spoluzakladatele
světové imunologie a spoluobjevitele imunologické tolerance.
Po deseti letech marných pokusů získat souhlas k
návštěvě rodičů se mu v roce 1958 podařilo vycestovat do Francie, kde začal dále
studovat a na Sorboně získal doktorát přírodních věd. Pracoval v lékařském
výzkumu a většinou v nemocnici Saint Antonie v Paříži, kde se věnoval
transplantační imunologii. V emigraci se oženil s Tamarou, princeznou Amilakvari,
která pracovala ve službách francouzské mise u OSN ve Vídni. I přes dlouhá léta
odloučení od Čech zůstal Dr. R. Kinský věrný koním a občasné kontakty s
plukovníkem Josefem Klementem a jeho vzácnou chotí, s kamarádem z vojny
Přemyslem Neumannem a majorem Milošem Svobodou ho stále spojovaly s přáteli
koňaři ve staré vlasti.
Nyní žije Dr. R. Kinský se svojí paní ve Žďáře
n.S. a snaží se poničené hospodářství a zámek renovovat. Jeho synové Kosťa a
Karel se rovněž navrátili z Francie a žijí a pracují v Čechách. Práce, která je
na žďárském hospodářství, je starostí pro několik následujících generací. Dobrou
spoluprací se zaměstnanci, žďárskými občany i návštěvníky se však budoucnost
hospodářství jeví optimisticky. Dr. Kinský nechal i nadále přístupné návštěvní
prostory zámku, muzeum knihy, kostel cisterciáckého kláštera, školu pro děti i
architektonický skvost Santiniho kapli na Zelené hoře. Hospodářství Dr. Kinského
se nyní musí postarat o více než 5.000 ha lesů a 470 ha vodních ploch, (před
dokončením jsou stáje pro 12 koní). Při tom všem je kladen důraz na ochranu
přírody, údržbu, úpravu, estetiku a harmonii s krajinou.
Zcela záměrně jsem v předchozích řádcích
neuváděla u Dr. R. Kinského titul hrabě. On totiž tuto výsadu zděděnou po
předcích prozrazuje svou prací, vzděláním, prozíravostí, velkorysostí, skutky a
charismem osobnosti. Kéž by takovýchto učebnicových příkladů lidského poslání a
konání bylo co nejvíce. A kéž by tito lidé měli rádi koně a rozuměli jim tolik
jako Radslav hrabě Kinský.
Lenka Gotthardová
|
